Den 247.

Úterý

Probudila jsem se s pocitem, že mám rýmu snad už i na mozku! Holky do sebe úspěšně šťouchaly a já měla pocit, že vyskočím z kůže... První moje kroky vedly do kuchyně, abych si uvařila konvici čaje. Káju jsem poprosila, ať mi donese šálu. Uvázala jsem si ji kolem čela a přemýšlela, co si zobnu z lékárničky. No, nic moc použitelného. V lednici nic moc k jídlu, takže plán byl jasnej! Vyrazit směr Penny a lékárna.

V Penny jsem trošku nechápala. Pan sekuriťák hodlal dle účtenky kontrolovat Vietnamci jeho velký nákup. Prý zda ho pokladní neošidila! Přišlo mi to spíš jako šikana. Oni chodí každý den nakupovat velké množství jídla (pečivo, ovoce, pivo...) a prodávají si to v jejich večerkách. Něco málo si na to přidají a stačí jim to. Prodavačům v Penny to ale vadí. Já osobně nevidím důvod. Jde přeci o to, prodat co nejvíc, ne? Kdo si to koupí, to jim může být jedno! A tak jim to tam znepříjemňují, jak můžou :-(. Bylo mi ho líto (toho nakupujícího)... Protestoval, že nechápe, když měl vše vyndané na pásu, aby mu pak někdo po zaplacení kontroloval nákup! Prý už tam chodit nebude... No a to bylo to, co asi chtěli všichni slyšet.

Pak jsem měla pocit, že tam hrozně překážím všem těm "pospíchajícím" důchodcům... Hlava plná rýmy moc nepřemýšlela, co mi doma chybí, a tak jsem chodila tam a zpátky... A asi tím prudila jednu pani. Když jsem mířila ke kase, otevřeli zrovna ještě jednu. V klidu jsem k té nově otevřené přišla, když do mě málem vrazila další důchodkyně. Tak jsem tedy couvla a slušně se jí zeptala, zda touží jít přede mne. Ano, chtěla. Asi také pospíchala... Mě už to bylo tak nějak putna. Holky byly hodné, ale čekala bych, že přednost bych měla mít spíš já "strhaná matka s rýmou a táhnoucí dvě děti s sebou"... No nic. Třeba až budu stará, tak budu taky hrozně pospíchat...

Ověnšená nákupníma taškama a za mnou táhnoucíma se dětma, jsem zavítala do lékárny a žádala ten zázračný lék, který mi pomůže od rýmy na mozku. Tak jsem si koupila za Kč 150,-- Sinupret a slíbila, že budu v teple :-). Máme hrozně milého pana lékárníka. Takového mladého a hezkého... Kvůli němu bych mohla být nemocná pořád :-D.

Teď mi přišla sms, že Míša žije!!! Hurá, má to za sebou... Jsem ráda!

Já ty svoje děti miluju! Ale taky bych je někdy nejraději přetrhla... Když něco chtějí, je nutné, aby to bylo nejlépe teď hned! Když něco chci já, mají dost času nebo jejich odpověď zní: "Ne!" Tak fajn.

Kája mě dnes už "trošku" točí. Hodlá to tu celé řídit. Chce, aby jí Kristýnka poslouchala a dělala to, co si Kája vymyslí... Když to tak není, má hloupé řeči. Už mě to přestalo bavit poslouchat. Milé dceři jsem řekla, že když jsem ta zlá matka a Kiki je její zlá sestra, může si sbalit kufr a odstěhovat se k nějaké hodnější mamince a sestřičce. Asi to zabralo. Kája zmlkla a kufr si nešla balit. Také snědla celou polívku, kterou ona jíst nebude... Jooo, holka, život není jednoduchej! Kór když máš zlou matku s rýmou:-D.

Mravence máme stále dva. Moc nepracují. Kiki jim dnes pouštěla kyslík. Čekám, kdy jí utečou...