Den 75.

Čtvrtek

Asi to zná každý... Den na h.... (doplňte si houby :-)) musí prostě někdy přijít. Ještě sice není u konce, ale úplně mi stačí prvních 10,5 hodiny tohoto dne. Co bude potom, to se neví. Buď se to zlomí a budu mile překvapena nebo se mi naopak potvrdí, že když už, tak už...

Začalo to opět v 1:50 v noci. Spala jsem s Kikčou v posteli (ani nevím, jak jsem se k ní dostala) a cítím, že do mě rejpe Megan čumákem... Poplácala jsem jí a řekla, ať si jde lehnout na svoje místo, že v téhle posteli je už plno! Opět dloubnutí... Ignoruji. Spím. Pes nedá pokoj! Sleduji, zda zrychleně nedýchá... To je vždy známka toho, že musíme rychle ven. Nedýchá, jen stále dloube čumákem. Říkám jí, že jí mám taky ráda, ale že volno je teď v ložnici, ne v pokojíčku!!! Spím. Slyším, jak nade mnou stojí a zrychleně dýchá... Nechci. Nechci se oblékat a jít ven. Ale musím. Nechci uklízet (jak slušně to napsat???)... Kikča mručí, když opouštím její postýlku. Tak ještě budím Aleše s tím, že jdu ven. Pes dýchá... Já nadávám a koukám na hodiny, že je 1:50!!! Grrr, to jsem moc dlouho nespala!

Jdeme ven. Čekám, že si rychle uleví... Nic. V klidu se vyčůrá a já mrznu, neboť to hrozně fouká a vypadá to, že se nám vrátila zima. Jdeme dál. V klidu kaká a dokonce se to dá v pohodě sebrat. Nechápu a tiše jí nadávám... Jdeme domů. Stále dýchá (to jako zrychleně)!!! Přijdu do kuchyně a vidím, že má PRÁZDNOU MISKU S VODOU!!! Chce se mi smát i brečet. Volím první variantu. Dám jí vodu. Ona pije a pije a pije... A já to jdu pobaveně říct Alešovi. On praví: "Příště si pořídíme psa, který mluví!" A pak spokojeně spíme v ložnici bez dětí a bez psa... Jen nevím, proč se ráno zase budím u Kristýnky v posteli???!!!

Budím se postupně. Budíka mám nastaveného na 8:00, kdy má Kája dostat atb. Posouvám si ho po 10ti minutách. Holky si hrajou s modelínou. Rvou se o zelenou. Já si v duchu představuji zeleného holuba v Kristýnky pravé nosní dírce...

Je 8:20 a já si zvonění opět posouvám... Volá máma. Zhrozí se, co se stalo, když slyší můj hlas. Uklidňuji jí, že ještě spím... Holky se perou o to, kdo bude telefonovat s babičkou, tak předávám... Řeším ještě s babičkou poštu, která k nám chodí a ještě slyším hudrovat Aleše, kterému došly všechny trička... Loučím se s mámou, Kiki mi bere telefon a dál laškuje s babičkou. Jdu hledat vypraná, leč nevyžehlená trička pro našeho tatínka. Ten už si rozehřívá žehličku, že teď už si to může vyžehlit sám... Neprotestuji. Jen nesu dvě navlhlá trika z balkónu.

Vracím se do pokojíčku. Kiki stojí pod akvárkem, ukazuje na krmení a prudí. Vím, že chce dát rybám. Dělám hloupou a sundavám jí z poličky jiné hračky s tím, že se třeba chytne a nebude chtít krmit. CHCE KRMIT. Říkám jí, že nakrmí maminka... Zvyšuje hlas a křičí: "Neee, Kiki!!!" Moje hlava chtěla mít klid. Beru krmení, otvírám, dávám Kikče do ruky, zvedám ji, otvírám dekl od akvárka a připravuji se, že budu její malou ručičku usměrňovat... To už ale nestíhám. Byla tak rychlá, že celé krmění otočila vzhůru nohama a vše bylo ve vodě!!! Nadávám! Potichu, aby to neslyšel Aleš. Přemýšlím, co dělat. Jak to zachránit... Vyndavám bednu s nádobíčkem. Vybírám kastrůlek. Sbírám vločky po hladině a leju to do bedy s nádobím. Zjišťuji, že je to zbytečné. Rybičky mají v akvárku "žřádelní tmu".

To už vysílá Kája SOS tatínkovi, že maminka překrmila rybičky! Ten přichází a nevěří svým očím, když vylejvám vodu z akvárka do bedny s hračkama... No co, je plastová a nádobí už stejně potřebuje umýt...

Odhání mě od toho a něco si mumlá. Asi nechápe. Ani se nesnažím pochytit, co říká. Jdu vylejt tu vodu z bedny. Připletla se mi tam i jedna rybka, a tak zachraňuji ještě ji. Ufff, stihla jsem to. Málem byla v odpadu. Vracím nádobí do bedny a uvolňuji koupelnu pro Aleše. Oblékám se a jdu raději rychle se psem. Asi se netvářím moc mile a jsem ráda, že nikoho nepotkávám. Rychle nakoupím pečivo a jdu domů.

Doma se holky radují z nákupu a hned jdou svačit. Z koupelny se ozývá: "No, to je paráda, ta ryba už porodila a ty malý jsou včudu!" Nejsou. Stejně jich 7 zachránil. Jen tedy nevím proč, když je stejně nemáme kam dát.

Zvoní mi telefon. Irča. Prý co děláme. Zda jí nechci půjčit holky. Natálka je už také zdravá a doma se hrozně nudí... Ráda a rychle souhlasím. Vím, že holky nebudou mít nic proti. Rychle se oblékají a jdeme čekat dolů na tetu.

Doma to houstne! Aleš zjistil, že už měl být 15 minut v práci kvůli nějakému videohovoru se Slovenskem... Paráda. Takže mě s nabídkou snídaně pomalu poslal někam :-). Moc toho už nenamluvil. Naskládal si věci do kapes a zmizel.

A to ticho, co tu zůstalo... TO JE LÉK!



Je po tichu. Venku bouřka. Kiki říká, že se bojí. Pes si mi strachy sedá na klín... A já mám splín... Humor mě přešel.

Prostě když už, tak už...

Naše auto asi dojezdilo :-(. Kéž by se přišlo na to, že to je jen nějaká blbost... Ale asi není. Víkend u tety na horách je ohrožen :-(. No, prostě paráda!

Tak snad to s ním nebude tak zlé, ale stejně to je nemilé...