Den 207.

Čtvrtek

Nějak se v tom všem plácám...

Dnes mi leží na srdíčku gymnastika. Měla bych vzít "síto" a nechat jen ty šikovné holčičky v družstvu... Loni jich bylo 18, teď jich je 9 a z těch jsou k něčemu jen 4 :-(. Co s tím zbytkem? Standovo družstvo, kde jsou děti, které chodí cvičit, ale na závody nejezdí, už přetejká... To pak nemá ani žádnou úroveň a děti se nic nenaučí.

Přípravka je plná dětí, každý den chodí další a další... Ale těch nadaných je vážně málo. Každá maminka touží mít šikovné dítě. Každá si říká, že gymnastika je základ pro všechny sporty... A také se jim líbí, že je přípravka jen 2x týdně... Za rok, až bude 3x týdně, už nebudou mít zájem! Ale tím brzdí místo pro ty, které to chtějí brát vážně, které chtějí jezdit na závody a chtějí se tomu naplno věnovat.

Pak přijde maminka s dcerou, které je 7 let a že chce začít chodit cvičit... Nějak jí nemůžeme vysvětlit, že pokud už za sebou nemá nějakou průpravu, tak to prostě nejde. Je stará. Na první závody může jít ročník 2005, starší má prostě smůlu. To musej být pak tak moc šikovné, aby dohnaly ty, co už cvičí na vysoké kladině... Ale to nikomu nedochází :-(.

Ach jo...

Do toho mi přišlo z magistrátu Potvrzení o odhlášení Megan z evidence chovatelů psů. Rozbrečelo mě to. Meganka mi tu stále chybí...

Došlo mi, že psi můžu milovat stále, ale bohužel teď nemám podmínky na to, abych si nějakého dalšího pořizovala. Když zrovna děti nemarodí, vůbec nejsem doma. Od února půjdu do práce a to nebude čas už vůbec na nic. Kája ještě není tak velká, aby mohla sama chodit venčit a už vůbec ne velkého psa, kterého by si představoval náš tatínek...

Občas koukám z okna a pozoruji moje známé pejskaře. Plno lidí ani neví, že Meganku nemáme...

A zase má přes 38 :-(, jen když jí to klesne, tak jí nic není a chce jít ven...


Moje princezna, poklad můj beze dna...