Den 180.

Pátek

Meguška už je ve psím nebíčku...

Včera, 19.8. ve 23h její srdíčko dotlouklo...



Je mi horzně smutno... Brečím... Chybí mi...

Nevím, jak to ráno vysvětlím holkám...

Měla krásné poslední tři dny života na chalupě u Lucky. Zabraly jí prášky, ulevilo se jí. Dýchala, hrála si, s chutí žrala...

Po návratů domů začala dýchat, hodně pít, zvracet... A já viděla, jak se jí nafukuje žaludek...

Volali jsme veterináře a jeli...

Na první pohled nás pan doktor uklidnil, že se nejedná o torzi žaludku, že ty on už viděl mockrát... Udělal sono na kterém nebylo díky plynům nic vidět... Pak rentgen. Ten potvrdil, že to je torze. Ještě jí zkoušel pomoci "upustit" a pročistit hadicí přes hubu. Chuděrka byla statečná... Bohužel bez efektu. Rozhodla jsem se ji netrápit a byla u ní do poslední chvíle...

Chybí mi a bude...

---------------------------------------------------------------------------------
Je ráno, kterého jsem se tak bála. Celou noc mě třeštila hlava. V 5 ráno jsem si šla vzít přášky. Pak jsem slyšela Káju, jak chodí po bytě a běží za mnou s tím, že neví, kde je Meganka. Musela jsem se na to připravit, tak jsem "spala"... Zkusila to na tatínka. Ten taky "spal". Zůstalo to na mně. A tak jsem si ji přivinula k sobě a řekla, že umřela... Ptala se a já jí odpovídala. Zajímalo jí, jaká byla, když jsem si ji vzala z útulku... Pak se ptala, kde teď je... Vysvětlovala jsem a vysvětlovala. Pobrečela si, byla smutná, ale vzala to rozumně. Řekla i Kikince, že Meganka umřela a ta jí na to řekla: "Hmmm" a dál si s úsměvem hrála... Ta si ještě nevšimla, že tu někdo chybí. Je malá a je jí fajn.

A když se Kája uklidnila, tak mi říká: "Mami a půjdeme teď s Megankou ven?" JJ, síla zvyku :-(.

Řešily jsme i to, kdy bude nový pejsek, zda si ho může vybrat... Dohodly jsme se na tom, že až bude tak velká, aby ho mohla chodit sama venčit, tak si může nějakého vybrat. Byla spokojená. Řekla, že až půjde do školy, bude mít psa.

Jen já jsem hotová. Kam se podívám, tam ji vidím. Když jdu do kuchyně a vidím včerejší rohlíky, beru je s tím, že jí je dám... Když jsme šly nakoupit, brala jsem vodítko... Když jsem stála u kasy, viděla jsem jí, jak na nás před krámem čeká... Zavřu oči a vidím, jak tam na tom stole spokojeně spí...

Jak to vydržím bez psa???
----------------------------------------------------------------------------------

Dolehlo to na nás dopoledne. Nebyla jsem schopná nic udělat. Sotva jsem uvařila oběd a vyprala prádlo... Také jsem musela vyčistit myšáky. Brečela jsem u toho. Karolínka taky... Chodila s knížkou a ukazovala mi pejsky, které by chtěla... Kiki si přisunula židli ke kuchyňské lince a brala Meganky léky. Tak jsem jí řekla, že na ně nesmí sahat, že jsou Meguš. Ona na to: "Hmmm. Megan není. Je pa. U tety Míši." Tak ta to vidí takhle, šmudlinka...

Rozhodla jsem se udělat Megance takový malý "hrobeček". Jely jsme k babičce a pod vrbou jí zakopaly její obojek... Bude tam na holky dávat pozor (hned vedle mají pískoviště) a Kája říkala, že jí tam bude nosit kytičky. Ptala se mě, zda se mi chce brečet, když o ní mluvím a zda se mi po ní taky tak stýská... Stýská. Moc.




A úplnou náhodou jsem u Haislů potkala jejich babičku. Nedávno přišla o Adélu úplně stejným způsobem jako my o Megušku. Slovo dalo slovo a říkala mi, že jedna její známá chce dát do dobrých rukou 10 měsíců staré štěně francouzského buldočka... Dostala se do špatné situace a nezvládá tolik zvířat. Uvědomila jsem si, že to je přesně to, co bych chtěla. Charlieho... Už to není malé štětě. Je zvyklý na děti a zvířata v domácnosti a má úžasnou povahu. Pani Haislová ho sama viděla od štěňátka vyrůstat... Tak jsme zjišťovali tel. na jeho paničku. Ale bohužel byla už tak zoufalá, že ho před 14ti dny dala do nějakého útulku či co to je za zařízení a on je teď v karanténě... Ještě mám jiskřičku naděje, že by to mohlo vyjít. Držte pěsti. Já bych ho moc chtěla... Zvažovala jsem to ze všech stran a tohle by bylo ono. Když to nevyjde, smířím se s tím, že teď pejsek prostě nebude...